Až příliš...

Až příliš hluku, lidí, práce, aktivit, společnosti, sdílení... A já jsem až příliš mírná a nevyrovnaná. Potřebuju více klidu, času, stereotypu a rutiny. 
Není úplně snadné si připustit, že potřebuji stereotyp a rutinu, ale asi to tak je. 

Potřebuju nějaký řád abych mohla fungovat. Jinak se plácám ode zdi ke zdi... od extrému do extrému a nevím co se sebou a co se svým životem. Neustále se rozkládám a zase skládám a jsem z toho nesmírně unavená. Potřebuji nějaké jistoty... i když vím, že nic jistého není. Tak alespoň "pseudojistoty". 

Za krátkou dobu jsem poznala spoustu lidí, ke kterým jsem si velmi brzy vytvořila blízký vztah... a to mi není podobné. Nebyla jsem zvyklá moc lidí si k sobě pouštět... ale možná jsem dřív jen nepotkala ty "správné" lidi. Lidi, kterým o sobě můžu říci téměř vše a vím, že ji můžu důvěřovat. Vím? Nevím, ale intuice nebo něco uvnitř mi říká, že můžu. A je to dobře. Je dobré mít kolem sebe takové lidi. 

Ale neříkám pak příliš moc? Proč mám někdy špatný pocit, že všeho co jsem kdy řekla a nejradši bych několik dní jen mlčela? 

Měla bych se méně sdílet... říkat toho méně o mých myšlenkách, o mých vztazích, názorech... budu pak díky tomu moci svobodněji své názory měnit, přehodnocovat, srovnávat si myšlenky a udělat pořádek ve svých vztazích... a nebudu muset řešit, jestli si o mě někdo myslí, že jsem nevyrovnaný blázen, který o všem až příliš přemýšlí. 
Nechci už tolik konverzovat... Trošku ticha prosím. Potřebuju čas. 

Potřebuju se srovnat a mít ve všem trochu jasněji. Vrátit se do přítomnosti a žít pomaleji. Soustředit se na to co zrovna teď dělám a co se právě teď děje v mé bezprostřední blízkosti... Neutíkat neustále myšlenkami někam do imaginárna… tam je všeho moc, zmatek a bezčasí... Tady je jen tenhle okamžik a ten je jednoduchý a jasný, prostě JE a když ho budu vnímat celou svou bytostí, tak budu přesně vědět jaký je a nebudu muset přemýšlet o tom co se dělo, děje nebo bude dít. 

… už teď je mi lehčeji.