Takže budeme dva...?

26.10.2017

Proč po tom všichni tolik touží?
Proč všichni chtějí někoho mít? S někým chodit... žít... strávit zbytek života?
Nerozuměla jsem tomu a asi tomu stále nerozumím. Nechci někoho "MÍT" a ani nechci aby někdo "MĚL" mě. To přivlastňování mě děsí.

Nebo jsem si možná zvykla na to, že se nikomu nemusím přizpůsobovat. A taky na to, že nemusím nikomu obhajovat a vysvětlovat svoje názory, své postoje, své divné chování. Můžu si prostě dělat co chci. 

Chci vědět, že můžu prostě odejít, když mi v tom vztahu přestane být dobře. SOBEC?Mám strach z toho, že k sobě někoho připoutám a pak mu možná ublížím. "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." Asi nedokážu přijmout zodpovědnost za někoho jiného. Nechci nikomu ubližovat. A nechci ani ubližovat sobě...třeba tím, že budu dělat kompromisy.

Ze srdce nenávidím kompromisy. A život v páru je o kompromisech... říkali. Já nechci ustupovat, a nechci aby někdo ustupoval mě. 

Co s tím? Bojím se zbytečně? Prostě to zkusit? Prostě ho zkusit poznat...? Seznamovat ho se svou potrhlostí postupně? Uvidí se kolik mých divností zvládne...  Nebo rovnou vybalit těžký kalibr typu..."Věrnost mi tak úplně nedává smysl." Ale kdo tohle ustojí...? Má to vůbec smysl? 

Když ono je hezké někoho poznávat. Mít zájem. A vidět zájem. Těšit se na společně strávený čas... Sdílet svůj život s někým o kom nic moc nevíš (zatím)... to je vlastně dobrodružství, zábava, překvapení...

Tak uvidíme...

... Ach ty lidský vztahy...

M.