Je tohle tělo moje?

Necítím se býti dostatečně inkarnována do svého těla. A čím jsem starší tím je to horší. Mám pocit jako by se moje duše vznášela těsně vedle mého těla. Tuhle jsem seděla ve vlaku a protože venku už se setmělo pozorovala jsem svůj odraz v okně. Sledovala jsem svou tvář, vlasy...každý detail. Dívala jsem se na ten odraz jako by vůbec nepatřil mě. Jako bych se dívala na někoho úplně jiného... Bylo to zvláštní. Jiné než když se na sebe dívám běžně v zrcadle.
Část mě byla venku a částu uvnitř... a dívaly se na sebe jako by byly cizí.

Má duše by ve fyzické podobě vypadala asi takhle... Drouboučká postava, porcelánová pleť, zářivé oči a měla by modré dlooouhé vlasy. Bosky by se toulala po lokách a lesích a živila se ranní rosou. Trošku zvláštní představa.
Mé reálně tělo je lehle oplácané, podivně shrbené, neohrabané, na svět se kouká většinou unavenýna očima a má téměř neustálou potřebu jíst.

V poslední době jsem se opravdu "v těle" cítila dvakrát. Poprvé když jsem se v noci nahá procházela lesem a podruhé na punkovém koncertě, když jsem skákala jako šílenec... Jsem asi punková víla :)

Ač jsem ve věku, kdy moji vrstevníci zakládají rodiny, cítím se býti spíš šestnáctiletým puberťákem, který si chce lehkovážně užívat života a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta a ne nad tím, jestli si má vzít hypotéku, jaký koupit kočárek nebo jestli v práci vydělám dost peněz na to abych dokázala zaplatit všechny složenky.

Bylo by pro mě snazší cítit se být svém těle kdyby vypadalo, tak jak popisuji?