??

Tvrdím, že nemám ráda lidi, ale nemám ráda sebe. Nemám ráda toho člověka, kterým jsem. Protože je cizí. Nevím kdo jsem. A přitom jsem nesmírně egoistická a sobecká. Trávila jsem moc času ve své hlavě a absolutně jsem se tam ztratila. Vím jaká bych chtěla být... a nelíbí se mi, že taková nejsem. 

Chtěla bych být... nezávislá, samostatná, milující, šťastná, éterická víla...

Ale nejsem! Nelíbím se si zvenku ani zevnitř. Moc se řeším. Moc nad vším přemýšlím a nic dobrého mi to nepřináší. Nechci už myslet na sebe. Chci pomáhat lidem, chci pracovat fyzicky i duševně. Potřebuju mít pocit, že můj život za něco stojí. A tenhle pocit nezískám filozofováním. 

Musím se rozhodnout jaký život chci žít a jak ho chci žít. Je to můj život a jediný kdo s ním může něco udělat jsem já. Ale ve své sebestředné ulitě mi není dobře. A kdy je mi dobře? A konečně si přiznat co mi doopravdy dělá radost. Musím vědět jaká doopravdy jsem a přijmout to. Jedině tak se snad přestanu plácat na místě a někam se pohnu.

Když jsem s přáteli. 
Když jsem bláznivá. 
Když jím zdravě (RAW, vegansky, bezlepkově) a málo. 
Když hubnu.
Když jsem zaneprázdněná.
Když se líbím.
Když jsem spontánní.
Když mě někdo objímá.
Když se cítím užitečně.
Když se pro něco nadchnu.
Když vím, že o mě má někdo starost.
Když nepotřebuji moc spát.
Když jsem upracovaná.
Když jsem mírně opilá.
Když mě někdo pochválí.
Když cestuju se sluchátky v uších a připadám si, že jsem neviditelná.
Když mám hezké vlasy a čistou pleť.
Když mám kolem sebe pořádek.
Když na nic nezapomenu.
Když někdo sdílí mé názory.
Když pomáhám.
Když někoho zajímá můj názor.